"Zdeněk Urbánek byl skvělým českým spisovatelem, jedním z mála, které poznáte po jedné či dvou větách. Byl to člověk ve svých životních postojích velmi pevný, jeho charakteristickým znakem byla kontinuita. Nesu jeho smrt těžce, protože jsme byli celoživotní přátelé. Se Zdeňkem Urbánkem odešel nejen kus světa, v němž jsem vyrůstal a který mě formoval, ale i jeden z posledních výrazných členů jeho literární generace," uvedl Havel v pátek na svých webových stránkách.“
„Milá Olgo, … Pozdravuj všechny blízké, mezi nimiž bych chtěl dnes speciální pozdrav poslat Zdeňkovi. Myslím, že jeho jméno by patřilo do každého dopisu, zabývajícího se lidskou identitou: je to jeden z nenápadných sloupů na nichž všechno stojí – kdyby nebyli pořád ještě kolem nás lidé tak setrvalí, věrní a poctiví, zdálo by se mi tak trochu zbytečné se na tomhle světě vůbec ještě s něčím pachtit.“ Líbe Tě Vašek
"Z mého hlediska takovýmto stvořitelem světa, mého aspoň, je Zdeněk Urbánek a já využívám těchto Hovorů, abych tomuto nenápadnému, nepříliš slavnému celoživotnímu poctivci poblahopřál."
„Milý Zdeňku, … Znovu a s novou apelativností se mi vyjevilo to, co vím už dávno: že mám v Tobě přítele, na kterého se mohu vždycky spolehnout, přítele věrného a obětavého. To je velká věc a velké štěstí, což se Ti ostatně chystám říct už dávno. Věř mi, že stejně velkého přítele máš i ty na Hrádečku!... Tvůj Vašek“
„Ve čtvrtek 6. ledna ráno ke mně přijeli Ludvík Vaculík a Pavel Landovský, kterého jsem požádal o řidičské služby, protože jsem měl nepojízdné auto. Odjeli jsme k příteli Zdeňku Urbánkovi, Pavel sjel do jednoho bytu (k Pavlu Kohoutovi) pro kufřík s kopiemi prohlášení a s obálkami, na nichž byly adresy všech signatářů a u Zdeňka jsme všechno připravili k odevzdání úřadům a odeslání signatářům… U Zdeňka jsme ale již s jistotou poznali, že jsme sledováni…“
„Milá Olgo, … Na závěr zpráva o zázraku: neuvěřitelnou náhodou jsem tu narazil na Zdeňkův román Cestou za Qujitoem, který s chutí čtu. Líbe Tě Vašek, P.S. Román Dočten. Výborný!“.. Zdeňkův Román jsem četl na jeden zátah na ošetřovně a má optika byla velice osobní: četl jsem to s neustálou myšlenkou na Zdeňka a neustále trochu dojat jeho noblesní inteligencí, dobrotou a věrností, takže můj úsudek je asi dost subjektivní… nečte se to sice lehce ale ta složitost je autentická, protože neukazuje sama na sebe prstem a neříká: koukněte, jak jsem krásná, ale poukazuje na věc, o kterou jde a ke způsobu jakým je ta věc myšlena.“
„Zděněk měl vždy svůj názor, a z něj nikdy neustoupil. Po komunistickém převratu v únoru 1948 raději působil jako překladatel a nepsal, i když chtěl být především vždy spisovatelem.“
„Po druhé světové válce měla v Československu silnou pozici levice – vypadala nadějně. Zdeněk tomu jako jeden z mála literátů nepodlehl, smýšlením byl přitom levicový- soc. demokrat. Odolal komunistické ideologii a zůstal čistý.“
„V době, kdy jsem Václava Havla poznala, tedy v polovině 70. let, byl vzdělaný a zkušený Zdeněk Urbánek, jeho nejbližším přítelem, rádcem, učitelem, kumpánem, spojencem i tajemníkem. I v konspiračně nejcitlivějších záležitostech se na něj mohl vždy spolehnout.“
„Zděněk Urbánek byl člověk s kterým se chcete přátelit po první výměně pohledů. Měl rád whisky a jednou mně volal před polednem uprostřed semináře: „Teď nemůžu Zdeněčku“ řekl jsem. „Učím. Jdi do hospody na rohu naproti univerzitě, dej si dvojitou whisky, a po dvanácté nejpozději v půl jedné přijdu.“ To už měl dvě whisky s vodou v sobě a dával si třetí. Uměl pít jako málokdo a asi mu to dělalo dobře, protože se dožil požehnaného věku devadesáti let.„
„Zdeněk Urbánek nikdy nelhal, nekradl, nepodváděl. Nepoznal jsme čestnějšího člověka na žádné rovnoběžce, v žádné zemi.“ … Být čestný je nejtěžší úloha člověka mezi lidmi. Nelhat a nekrást a nepodvádět je nespočetněkrát těžší než krást, lhát a podvádět. Nejen proto, že to provádí tolik lidí. A jestli, jak věří pobožní, odchází duše zemřelých do říše ostatních nesmrtelných duší, je ta Zdeňka Urbánka mezi těmi nejčestnějšími, nejzasloužilejšími, nejposkvrněnějšími... Byla radost a čest být jeho přítel.“
„Za války schovával čtyři židovská děvčata (Zdeněk Urbánek), která utekla z pochodů smrti a koncentračních táborů. Když jsem se ho později otázal, co na tom bylo nejnebezpečnější, odpověděl, že to, jak byly pěkné.“
„Promineš mi Zdeňku, když řeknu, že jsi budoucnost. Vyhovím tak částečně svým komplexům, protože v tobě nalézám mnoho svých obrazů. Jenže jsi mnohem hlubší, a to mne znepokojuje. Potřeboval bys octnout se na mělčině. A už dost toho rétorství, nebo se budu celé odpoledne stydět.“
„Zdeňku, Zdeňku, kde nabrat těch mastí, aby člověk nepřipadal sám sobě nalíčený? … Jsi vůl, zde je to tvrdé slovo, ale buď klidný, neboť jsem vůl, a to nás spojuje.“
„Zdenečku, Zdenečku, Zdenečku. Miluji tě. Tak jsem to schválně napsal přímo pro tebe, abych mohl meditovat. Takhle jsem to napsal dvaceti dívkám (nepočítaných!), takhle jsem to napsal jednomu příteli…, takhle se to snažím říkat sobě den co noc a zní mi to hluše jak klavír na flageolety. Takhle to budu psát … až do své smrti... A já jsem tady připraven a s rukou napřaženou? Je to takhle dobře?“
„Podívej se Zdeňku, ty víš sám, kolik talentu v sobě máš a nakolik jsi již dnes básníkem. To tuší každý sám. Nelži a nevyvracej mi to. A báseň, i ta v próze, to je záležitost mezi slovy.“
„Milý Zdeňku… Psal jsem ti dopis, kde bylo trochu přespříliš patosu, ale jsi vlastně jediný, komu je možno říci skoro všechno, za to jsem ti vděčen.“
„Filip (Jiří Orten) napsal v jednom dopise Karlovi (Zdeňku Urbánkovi), že v něm vidí budoucnost. Přeháněl, myslím, že jste ho už dost prohlédli. Ale něco pravdy v tom je. Karel půjde přes překážky dál. Karel je básník a věříme mu. Všechno, co udělá, udělá pro svou paměť. Zůstane čistý. A Jindřich (Pavel Tigrid) se domůže vysokého postavení. Nemine příliš dlouhá doba a bude zasedat na hostině starců někde poblíž čela stolu. Bude tam nejšťastnější.“
„Můj největší kamarád, vlastně nejbližší, byl Zdeněk Urbánek, na den nebo dva stejně starý jako já, a Josef Lederer (básník), také stejně starý, parta, no.“
„Slavná historka šedesátých let je, jak vezli ze setkání PEN Klubu Svědectví do Československa Zdeněk Urbánek a Josef Škvorecký. Přivezl jsem jim balíky Svědectví do Švédska, Zdeněk řídil jako vždycky, škodovku, nabalil si do ní Svědectví a pak Škvorecký nádherně líčil, že čím dál víc se blížili k hranici, tak Zdeněk řekl: „Heleď těch svědectví máme 28 (balíků, pozn. autora), to je moc ne?“ Osm vyhodili z auta. Takto pokračovali znovu a znovu a na hranice dojeli se třemi, což už bylo v pořádku.“
„Na takového poklidného člověka, byl překvapivě velmi rychlý řidič.“
„Jestliže Zdeněk Urbánek je pro nás synonymem moderního českého Shakespeara, žije v našem povědomí zároveň jako autor skvělých esejů i jako autor románu o Bledém Dominikovi, který citlivěji, než jiné zachytil psychologická fakta nerekonstruovatelné pamětí.“
„Zdeněk pocházel ze starého českobratrského evangelického rodu. Když mě poprvé pozval k rodičům na statek do Drahelic, na nic mne nepřipravil. Poprvé jsem se setkal s modlitbou před jídlem. Než jsme usedli za stůl, starý pan Urbánek (Václav) sepjal ruce a řekl: „Pane Bože, děkujeme ti za milého hosta.“ Pak následoval Otčenáš.“
„Zvlášť bolestně se nás dotýkaly osudy našich židovských přátel. Na sklonku války jsme se účastnili při jejich záchraně po útěku z koncentráků a pochodů smrti. Z našeho okruhu to byl především Zdeněk Urbánek, který nikdy nezaváhal, bylo-li třeba pomoci. Po celou dobu protektorátu ukrýval a zachránil Ortenovo dílo.“
„Lhoták portrétoval většinu svých přátel. Zprvu členy skupiny 42: Koláře, Chalupeckého. Potom i nás, přátele pozdější, „bednářovce“: Kamila Bednáře, Zdeňka Urbánka a mne.“
„Byli jsme v redakci (Svobodného slova) se Zdeňkem necelé dva měsíce, když mě jednou odpoledne pozval redaktor Meloun… „Proč tu s Vámi není kolega Urbánek, zeptal se Meloun. „Nevím, ještě nepřišel.“ „Tak Vám oznamuji, a vyřiďte mu to taky, abyste si uvědomili, že jsme vlastně stranický orgán. A máte na vybranou – buď vstoupit do strany a zůstat, nebo nevstoupit a odejít. Rozhodli jsme se pro to druhé.“
„Zdeněk dával živým situacím přednost před literárními. Byl vynikající řidič, a kdykoli bylo třeba k někomu zajet a vykonat něco pro něčí dobro nebo pro dobro obecné, okamžitě se chopil příležitosti, nechal práce a jel. Dokonce jsem nabyl dojem, že takové příležitosti zdaleka vyhlížel nebo je dokonce pomáhal vytvářet.
„Vzor mravní i profesionální náročnosti jsem spatřoval ve Zdeňkovi Urbánkovi. Znal jsem jeho překlady Shakespeara a učil se na nich přesnosti a reliéfnosti divadelního dialogu.“
„Zdeněk Urbánek nakladateli Ortenovy básnické sbírky odevzdal prohlášení, kterým se vydával za jejího autora. Podezření, že jejím skutečným tvůrcem je příslušník méněcenné rasy krytý pseudonymem, bylo rozšířené a odůvodněné, udavači se kulturní Praha jen hemžila. Nakladatel se měl Zdeňkovým podpisem zaštítit, kdyby bylo nejhůř. Zdeňkův čin se z tohoto hlediska jevil jako nesmírně riskantní.“
„Začátkem roku 1949 stačil ještě nakladatel Borový vydat román o mladém Cervantesovi Cestou za Quijotem. Tato už pátá kniha Zdeňka Urbánka, jednoho z představitelů mladé bednářovsko-ortenovské generace, by v jiné době vzbudila nepochybně značný kritický ohlas. Román potvrzoval, že v Urbánkovi vstoupil do české literatury výrazný talent, tvůrce osobitý ve svém myšlení i jazykovém projevu. Jenže kniha vyšla, kdy vyšla.“
„Tito lidé spojovali Václava Havla jakoby vyvržence, s jiným ušlechtilejším a spravedlivějším světem. Měli vysoké morální nároky na umění a literaturu zvláště, a proto nepublikovali. Lidé jako Kolář, Chalupecký, profesor Černý tady trčeli jako dávné majáky a měli mnoho společného s tím světem, v němž Václav Havel vyrůstal, a který ctil hodnoty, jež v novém světě neplatily. Jedním z nich byl také Zdeněk Urbánek.
Náš starý skvělý přítel Zdeněk vzpomíná, že viděl Vaška (Václava Havla) poprvé v polovině padesátých let, v ulici, která se jmenovala Kozí nebo Kozácká, to už neví.“
„Zdeněk Urbánek psal podle Václavova (Václava Havla) diktátu adresy na obálky, do nichž bylo vloženo znění prvního dokumentu Charty. Pracovali pozdě do noci a Vašek (Václav Havel) byl unaven, tak ho Zdeněk poslal domů. Havel bydlel tehdy pod kopcem v ulici U dejvického rybníčku, kam došel ze Střešovické za pět minut. Zdeněk pak psal s pomocí své přítelkyně Markéty Hejné obálky až do rána.“
Všechna práva jsou vyhrazena. Autoři textů a fotografií: David Dušek, Daniel Res, Tomki Němec, Bohdan Holomíček.
